Chci ti říct tohle: Pokud tvoje hlava ještě nedává to, že máš strach/obavu/nevíš a taky nevíš, jak z toho ven, neboj se ty tzv. "berličky použít". I kdyby ti měly pomoct jen na chvíli. Je to důležitá součást tvé cesty.
Vím, že nic nevím...
A zdá se mi to čím dál tím víc jasnější...
Propadám zmaru a zase se nalézám...
Co je tam uvnitř mne, co má být viděno?
Proč se mi to děje?
Proč se v tom cyklím?
Potřebuji znát odpověď a nebo už jsem natolik "vytřískaná od všech odporů", že tím zvládnu projít úplně sama?
A co když to nezvládnu?
Je ok si říct o pomoc?
Jako že zase další "berlička z venčí", když mám všechno v sobě?
Když chci mít v sobě čisto a jasno?
Když tam chci mít i krásno...?
A někdo by řekl: "No tak si chtěj..."
Chci ti říct tohle: Pokud tvoje hlava ještě nedává to, že máš strach/obavu/nevíš a taky nevíš, jak z toho ven, neboj se ty tzv. "berličky použít". I kdyby ti měly pomoct jen na chvíli. Je to důležitá součást tvé cesty.
Možná se přitom propojíš s novými lidmi.
Možná se ti potvrdí to, na co jsi intuitivně myslel.
Možná se na své téma podíváš z úplně jiné strany.
Možná se na něj s pomocí toho člověka/rady/vhledu více povzneš.
Možná více vydechneš.
Vše je v pořádku. Čiň tak, abys byl/a v souladu sám/a se sebou.
Nikdo jiný (než ty sám/a) tě za to "ponižovat" ani kárat nebude, že třeba uděláš to, o čem sis myslel/a, že už nebudeš muset.
Je to v pořádku.
Nechat si pomoct je v pořádku.
Naslouchat sobě a občas dělat, že neslyším, je taky v pořádku :)...
Lepší je ale "dokopat se ke konání".
A když už se to stalo? Klidně použij berličky, narovnej se v sobě, naslouchej si a konej.
Mluvím i k sobě.
Objímám, Dea

Comments