Začalo to pod naší starou švestkou...ono to tedy začalo ještě mnohem dříve, ale ta švestka se nám moc hodila. Nesvítilo pod ní tolik sluníčko a já nebyla od barev v obličeji tak moc ozářená J. A tak začalo naše druhé společné focení s Míšou...první "růžový" obraz byl hotov, teď nás čekal ten druhý J...téma přišlo stejné - RADOST A HRAVOST...jenomže se to nakonec celé přerodilo ještě někam dál...mnohem, mnohem hlouběji...

 

Když jsme začaly fotit pálilo sluníčko. Bylo horko a nám bylo pod stromem moc krásně. Začalo to zlatou.... Všude po obvodu obrazu je jí hojně. Pak přišla na řadu modrá, ze které se vytvořila velká vodní středová "mandala". Velký vodní vír...hutný, výživný, vše zakrývající...a najednou se mocně zvedl vítr...odlepily jsme hlavy od plátna a teprve v ten okamžik si všimly, že přichází bouřka. Nebe ztmavlo a zvednul se vítr...

 

V první chvíli nám blesklo hlavou - co teď? Budeme pokračovat? Obraz ještě nebyl hotov a my měly jasno. Budeme!

 

Cítila jsem, že mám vzít do ruky špachtli a vodu "odhrnout". Moc se mi do toho nechtělo, mysl měla strach, abych to celé nezkazila...ALE intuice velela jasně. JDI DO TOHO....bouřka se blížila...a tak to bylo prostě symbolické...přestaň mít obavy z toho, co přijde a prostě do toho "řízni"...a tak se stalo...

 

Špachtlí jsem začala bez váhání odhrnovat tu velkou vodní vlnu. A najednou jsme JI UVIDĚLY. BYLA TAM... Vůbec nevím, "jak se tam dostala", "jak jsem to udělala". Nebylo to plánované, ALE BYLA TAM A ČEKALA NA MÉ ROZHODNUTÍ. NA MŮJ ODVÁŽNÝ KROK "ODKRÝT VRSTVU", díky které byla "neviditelná"...

 

Byl to pro nás úplný zázrak. Totální tetelení na Duši z toho, co vznikalo. NOVÁ ZEMĚ V NÁS...odkazující na to, že je třeba jen vykročit a začít pročišťovat naše "vnitřní vody" = prožitky, emoce, nastavení...kterými už dávno nemusíme být.

 

Nemusíme se za ně "schovávat". Můžeme je prostoupit a napojit se ještě více na naše vnitřní Světlo. Na naši Novou Zemi v našem duchovním Srdci. A začít ji tam uvnitř postupně žít tak, aby se pomalinku, polehoučku začala projektovat i do našeho každodenního života "tam venku"... A v ní se potkávat, v ní se propojovat, spojovat, tvořit nové. Být tím "novým" člověkem, kterým jsme toužili být tam někde "na začátku" naší pozemské cesty....

 

Čím více naše vnitřní vody pročistíme, tím více může naše Světlo zářit. Připomíná mi to takovou paralelu, když jsem v loni na jarní rovnodennost dorazila brzy ráno na skály a dole v řece se odráželo ranní slunce. Byla to taková síla světla. Jasná, zářivá a úplně vyživující....

 

Najednou bylo těch sluncí nekonečně mnoho...tolik, kolik si jich dovolíme vidět...

 

A tak vznikal tento obraz. Jsou v něm i kousky naší staré švestky. Sem tam kousíček kůry a dokonce i jeden lísteček. Prostě si přála být v něm taky J. Ve své větrné radosti a hravosti, kdy přicházela bouřka a z ní odpadávalo to, co už neměla "nést"...

 

 

Celý příběh tohoto tvoření byl luxusně zdokumentován a sdílím ho v rozšířeném článku ZDE.